spájkování

Spájkovanie alebo hovorivo letování je metoda metalurgického spájání kovových predmetů jiným kovem - spájkou, jehož teplota tavení je nižší, než teplota tavení spojovaného materiálu. Spoj vzniká roztavením spájky do kapalného stavu, pomocí adhézie – přilnavosti kovu a spájky a částečně i vlivem difúze – proplétání částic spojovaného kovu a spájky. Spájkované spoje se používají především v elektrotechnice, kovářství a strojírenství. Spájkování se dělí na:

• tvrdé spájkování
• měkké spájkování

Základní způsoby spájkování 

• Nánosové – roztavená spájka jen zmáčí spojované plochy
• Kapilární – součásti jsou vhodně zaisteny proti vzájemnému posunutí a do mezery je vložena spájka (např. ve formě zrn), po vložení do pece se spájka roztaví a dojde ke spojení

V elektrotechnice se při spájkování součástek v hromadné výrobě používá spájkování vlnou. Při této technologii osazené dosky plošných spojů (DPS) procházejí vlnou tekuté spájky hnou čerpadlem. Dnes se pro spájkování surface mount devices (SMD) součástek používá hlavně spájkování přetavením (reflow). Na DPS se cez šablónu z tenké bronzové fólie nanesou body pastovité spájky. Tato spájka má lepivou konzistenci, takže ve fázi osazování funguje i jako lepidlo a přidrží součástky na dosce. Při průchodu dosky cez tavící pec se spájka roztaví a vytvoří spájkované spoje.

Výhody spájkování

• možnost spojování různých materiálů i těžko taviteľných,
• spojované materiály se nenataví, takže jejich vlastnosti se působením tepla neporuší. (struktura, mechanické, elektrické, a magnetické vlastnosti).
• jednoduché zařízení na výrobu, montáž a údržbu

Nevýhody spájkování

• poměrně malá pevnost spojů
• komplikované tvary spojů a tím zvýšená pracnost