Vodní podlahový topení

Vodní podlahové vytápění patří mezi vyzařovací vytápěcí systémy, přičemž podíl vyzařovací složky na celkovém přenosu tepla z vytápěcí plochy je jen o něco vyšší než tok tepla konvekcí (55%:45%). Zároveň to má pozitivní vliv na oba způsoby přenosu tepla do interiéru.

Vodní podlahové vytápění je zároveň velkoplošné, t. j. vytápěcí potrubí je součástí konstrukce podlahy. Vzhledem na hygienické požadavky, které souvisí s omezenou povrchovou teplotou podlahy, a tím i relativně s nižšími specifickými tepelnými výkony vytápěcí podlahy, jsou vytápěcí potrubí téměř vždy uložena pod celou plochou podlahy. To mimodřadně pozitivně ovlivňuje rovnoměrnost přenosu tepla v interiéru a pomáhá vytvářet teplotně homogenní prostředí, ať už ve vertikálním nebo horizontálním směru.

Teplota vytápěcí vody je obvykle nižší než 50 °C, takže můžeme hovořit o podlahovém vodním vytápění i jako o nízkoteplotním, což má více výhod. Jednak jde o zajištění významných úspor tepelné energie při provozu, jednak o možnost aplikace netradičních nízkopotenciálních energetických zdrojů, jako sluneční záření, energie geotermálních vod, případně tepelná čerpadla využívající teplo prostředí.

Právě tyto fakta zařazují vodní podlahové vytápění mezi progresivní vytápěcí systémy, garantující všechny tři E, t. j. energetické, environmentální i ekonomické aspekty vytápění budov. I když takový způsob vytápění existoval už před více než 2 000 lety, ke svému největšímu rozvoji a renesanci dochází právě dnes.

Historický vývoj vytápění

Nejstarším způsobem vytápění u všech národů bylo místní vytápění, a to formou spalování dřeva v otevřeném ohništi. Největším nedostatkem ohniště bylo nadměrné množství kouře. Aby se zabránilo jeho vzniku, starí Římané vynalezli dřevěné uhlí, které se spalovalo bez kouře na plochých kovových panvicích. Ve starověku to byl nejrozšířenější způsob vytápění.

Od 10. století n. l. se otevřené ohniště částečně nahradilo uzavřeným ohništěm, při kterém se kouř odváděl prieduchem do povalového prostoru, později úplně uzavřeným ohništěm s komínem vyvedeným nad střechu objektu. Tato ohniště – kozuby – byla nejprve kamenná, hlíňová, později kachlová. Udržela se až dodnes, přičemž v 17. století se na vytápění používaly železné pece.

Prvním ústředním vytápěním byl starořímský hypokaust (který navrhl Sergius Oratus v roce 80 př. n. l.). Bylo to vlastně ohniště bez roštu, na spalování dřeva, dřevního uhlí, umístěné mimo vytápěné místnosti, pod domem. Teplé spaliny proudily do dutin pod celým domem, a tak zahřívaly podlahu (gr. hypo = zdola, kaiein = hořet). Od ní se potom zahříval vzduch v místnostech domu. Samotné spaliny se odváděly cez jednu nebo více šacht situovaných v obvodových stěnách, které vyústily do venkovního prostředí bočními otvory. V prvních stoletích n. l. se v Rímě a v Rímské říši postavilo mnoho domů a objektů, které se vytápěly hypokaustovým způsobem, jako například antické Caracallové koupelny (211 až 217 n. l.), Diokleciánovy koupelny, jako i další koupelny v dnešním Trevíru. Pozůstatky se našly dokonce i v Pompejích.

Zlepšením tohoto systému bylo kanálikové vytápění, při kterém nebyla pod podlahou domu dutina, ale spaliny proudily rozvětveným systémem kanáliků pod podlahou. Lze říct, že jde o první podlahové vytápění, ale teplonosným médiem byl ještě vzduch.

Vodní vytápění se poprvé objevilo v 18. století ve Francii, nejvíce se však uplatnilo v Německu. Na začátku 20. století se velmi rozšířilo vodní vytápění s nuceným oběhem vody a stalo se běžným způsobem vytápění bytů a občanských budov. Koncovými prvky těchto vytápěcích systémů byla vytápěcí tělesa – radiátory – volně uložená v místnostech. Autorom vyzařovacích vytápěcích systémů s vytápěcími tělesy zabetonovanými do dosadků připevněných na povrchu zdiva byl v roce 1907 Angličan Barker. V roce 1926 s anglickou firmou Crittal uložil vytápěcí potrubí přímo do konstrukce objektu (nejčastěji do stropu, případně podlahy). V roce 1935 si dal Holanďan van Dooren patentovat využití vyzařovacích vytápěcích trubek ve stropu jako výztužnou část stavební konstrukce. Můžeme už tedy hovořit o vyzařovacím vytápění, a to velkoplošném vodním.

PROVOZ PODLAHOVÉHO VODNÍHO VYTÁPĚNÍ

Při provozu podlahového vodního vytápění sledujeme:

- způsoby přípravy vytápěcí vody,

- vlivy na provoz vytápěcí soustavy,

- možnosti šetření energie.

ZPŮSOBY PŘÍPRAVY VYTÁPĚCÍ VODY

Způsob přípravy vytápěcí vody pro podlahové vodní vytápění může být buď přímý, bezprostředně ze zdroje tepla, nebo nepřímý, přes výměník tepla.

PŘÍMÝ OHŘEV VYTÁPĚCÍ VODY

Přímý ohřev vytápěcí vody je zajištěn tradičními nebo alternativními zdroji tepla, které podle způsobu provozu mohou pracovat:

- monovalentně,

- bivalentně,

- kombinovaně.

MONOVALENTNÍ PROVOZ

Monovalentní provoz je provoz s jedním zdrojem tepla, který pokrývá celé tepelné ztráty vytápěného prostoru. Jako zdroj tepla lze použít běžné kotle pro různé druhy paliv.

Připojení podlahového vytápění na kotel pro tuhá paliva je nejméně vhodné, vzhledem k obtížně ovladatelnému výkonu kotle. V tomto případě je třeba zdroj tepla bezpodmínečně doplnit o akumulační nádrž, ve které se zachytávají přebytky tepla mimo odběr do vytápěcí soustavy.

BIVALANTNÍ PROVOZ

Tento způsob přípravy vytápěcí vody je založen na využití dvou různých zdrojů tepla – primárního a alternativního. Primární zdroj pokrývá potřebu tepla do nastavené venkovní teploty sám, při nižší teplotě je potom vypnutý. Alternativní zdroj přebírá celou zbytečnou spotřebu pro vytápění.

KOMBINOVANÝ PROVOZ

V tomto případě pracujeme současně s dvěma různými zdroji tepla. Jeden zdroj pracuje do nastavené venkovní teploty sám. Při nižších teplotách exteriéru přebírá druhý zdroj pokrytí špičkové zátěže v spolupráci s prvním.

Nízká teplota vytápěcí vody podlahového vytápění umožňuje efektivnější využití nízkopotenciálních zdrojů nekonvekčních energií, přičemž z hlediska provozu se na tento účel jeví jako nejvhodnější použití tepelných čerpadel. Výstupní teplota vody z kondenzátoru tepelného čerpadla bývá maximálně 55 °C a minimálně 35 °C. Vzhledem k těmto hodnotám výstupních teplot pracovní látky se tepelná čerpadla jeví jako optimální zdroje tepla pro nízkoteplotní podlahové vytápění.

Zásadně, bez ohledu na konkrétní použití, lze tepelná čerpadla zapojit do okruhu jako monovalentní zdroj, častěji však do bivalentního nebo kombinovaného provozu.

NEPŘÍMÝ OHŘEV VYTÁPĚCÍ VODY

Nepřímý ohřev – pomocí výměníku tepla je výhodný zejména při kombinaci podlahového vytápění s konvekčními vytápěcími tělesy. Vytápěcí tělesa se zásobují vodou z kotle přímo, vytápěcí podlaha se ohřívá nepřímo prostřednictvím výměníku tepla. Tento způsob ohřevu vytápěcí podlahy je zvláště vhodný, při správně zvolených materiálech výměníku, na omezení difúze kyslíku přes stěny plastových trubek.

VÝZNAKY PROVOZU VYTÁPĚCÍHO SYSTÉMU

Provoz podlahového vodního vytápění je ovlivňován :

- nastavením vytápěcí křivky,

- samořízeným efektem,

- způsobem provozu,

- tepelnětechnickými vlastnostmi podlahy,

- regulační strategií.

VÝZNAM NASTAVENÍ VYTÁPĚCÍ KŘIVKY

Vytápěcí křivka by měla být vždy optimálně nastavena, tedy pro místnost s nejmenšími tepelnými zisky, např. ložnici. Podlahový vodní vytápěcí systém totiž reaguje na nepřesně nastavenou vytápěcí křivku velmi citlivě.

Je zřejmé, že nepřesnost nastavení vytápěcí křivky výrazně ovlivňuje spotřebu energie v provozu. Jako referenční případ se uvažovala optimálně nastavená vytápěcí křivka. Nejprve byla vytápěcí křivka posunuta o 1 K směrem nahoru, následně byla nastavena ještě s výraznější strmostí, tedy o 2 K. Ukázalo se, že posunutí vytápěcí křivky směrem nahoru zvyšuje spotřebu energie nejen kvůli vyšší požadované teplotě interiéru, ale také kvůli samořízenému efektu.

VÝZNAM SAMOŘÍZENÉHO EFEKTU

Samořízený efekt, v důsledku velké akumulační schopnosti podlahové vytápěcí plochy a následné několika hodinové tepelné setrvačnosti, je významným činitelem, který ovlivňuje tepelný režim interiérů s takovýmto způsobem vytápění. Současně však nezávisí od zvýšení, případně snížení teploty vytápěcí vody, což možno analýzou stacionárního stavu odvodit.

Při návrhu regulace si musíme uvědomit, že při podlahovém vytápění má významnou úlohu akumulace tepla v konstrukci podlahy. Vytápěcí plocha je velmi hmotná, a proto je i tepelná setrvačnost vytápěcí podlahy velmi velká. Podle složení podlahy můžeme uvažovat o její hodnotě 3 až 8 hodin. Toto je příčinou, že při velkoplošném podlahovém vytápění nejsou možné rychlejší změny vytápěcího příkonu, a proto regulační zásahy (např. změna teploty vytápěcí vody) se projevují ve vytápěné místnosti až pozvolna a také čas ohřevu a ochlazování je dlouhý. Z tohoto důvodu doporučujeme využívat podlahové vytápění pouze při trvalé, nepřerušované provozu.

Velká tepelná setrvačnost podlahového vytápění je obzvlášť nevhodná u moderních lehkých staveb s velkými zasklenými plochami, kde vede k těžkopádné a neekonomické provozu vytápění.

VÝZNAM ZPŮSOBU PROVOZU

Opisovaný samořízený efekt vysvětluje i následující skutečnosti, které vyplývají ze způsobu provozu vytápěcí soustavy. Porovnávalo se vytápění s nočním vypnutím (22,00 h až 5,00 h).

Ukázalo se, že pro budovy s dobrou vnější tepelnou izolací, bez rychlých ranních zasklení, se stává noční vypnutí ztrátové. Vytápěcí křivka se musí totiž během času zasklení zvýšit, čím utlumí samořízený efekt. Rychlým zasklením je vliv tohoto naakumulovaného tepla výrazně potlačený. Pro špatně izolované budovy (s málo rozšířeným podlahovým vytápěním) může být noční vytápění naopak výhodné.

Musí se však dbát na tyto zásady hospodárného provozu:

- vyhýbat se neregulovanému větrání

- kontrolovat tepelné ztráty ve vytápěcí soustavě

- ověřovat spotřebu elektrické energie pro oběhová čerpadla

- zajistit rychlé zasklení.

Tyto vlivy totiž o něco zmenší rozdíl mezi oběma způsoby vytápění, případně zvýhodňují právě noční vypnutí vytápěcí soustavy.

Když objekt s podlahovým vytápěním musí mít dobré tepelnotechnické a akumulační vlastnosti vnějších konstrukcí, můžeme předpokládat, že fázové posunutí teplotních kmitů v obalové konstrukci objektu má přibližně stejnou hodnotu jako tepelná setrvačnost vytápěcí podlahy.

Poměrně velká tepelná setrvačnost vytápěcí podlahy vlivem nízkých vnějších teplot příznivě ovlivňuje možnost ekvitermické regulace podlahového vytápění. I v tomto případě se však velká tepelná setrvačnost vytápěcí podlahy může projevit nepříznivě v přechodném období, na jaře a podzimě, kdy při poměrně rychlých změnách vnější teploty a působení slunečního záření může dojít k překuření interiéru.

Dá se však omezit vhodně zvoleným zatínáním průsvitných konstrukcí nebo kladením několika vytápěcích okruhů vedle sebe paralelně. Při takovémto způsobu kladení možno v případě potřeby vyradit jeden nebo více vytápěcích okruhů bez toho, aby podlahová konstrukce vychladla úplně. Ta se totiž temperuje zbylými vytápěcími registry a na změny potřebného vytápěcího příkonu reaguje pružněji.

VÝZNAM TEPELNÉHO ODPUDU PODLAHY

Termický odpor jako tepelný odpor samotné podlahové krytiny na povrchu nebo jako odpor celé konstrukce podlahové vytápěcí plochy má velký vliv na provozní teplotu vytápěcího média uvnitř vytápěcích trubek. Prostor s větším tepelným odporem konstrukce podlahy potřebuje také vyšší provozní teplotu média v trubkách. To zase působí negativně na samořízený efekt a tím na energetickou spotřebu tepla. Zvýšení tepelného odporu podlahové krytiny z hodnoty 0,02 na 0,2 m.K.W-1 (např. tlustým koberečkem) způsobí nárůst spotřeby tepla o 10 až 15 %.

VÝZNAM REGULAČNÍ STRATEGIE

Doteraz se analyzoval vliv jednotlivých tepelnotechnických vlastností stavebních konstrukcí a budovy jako celku. Jak velký je však vliv regulační strategie na spotřebu energie?

Prakticky ve všech případech je kombinace ekvitermy s prostorovým termostatem a snímačem slunečního záření nejlepší regulační strategií, co se týká spotřeby tepla.

Pokud vycházíme z toho, že dnešní stavební konstrukce jsou dostatečně masivní, můžeme počítat s úsporou 5 až 12 % tepelné energie. Tato energetická úspora vznikne při optimálně nastavené vytápěcí křivce. Čím je toto nastavení horší, tím větší je korekční zásah prostorového termostatu. Ten však může vzniklou zvýšenou spotřebu, způsobenou vyšší nastavenou vytápěcí křivkou, redukovat jen do určité míry (maximálně do dvou třetin).

Ve výjimečných případech může prostorový termostat energetickou spotřebu dokonce zvětšit. Potom dochází ke zmenšování průtoku vytápěcí vody na vstupu do soustavy při vyšší teplotě v místnosti a současnou nižší teplotou vody k "chladění" místnosti a tím se zmenšuje rozdělení vnitřních a vnějších tepelných zisků na celou budovu.

Regulace teploty vytápěcí vody v závislosti od teploty interiéru se používá jen v případě, že je podlahové vytápění určeno jen na temperování vytápěného interiéru. Kombinací způsobu regulace podle vnější i vnitřní teploty možno zohlednit nerovnoměrnost v tepelné zátěži jednotlivých vytápěných místností nebo dosáhnout různých teplot v jednotlivých vytápěných místnostech. Zvyčejně stačí použít termostatický ventil s odděleným snímačem vnitřní teploty, umístěným ve vytápěné místnosti. Termostatický ventil je zabudovaný na prívodu nebo spiatočce každého vytápěcího okruhu.

Požadavky na provoz podlahového vodního vytápění

Provoz nízko-teplotního velkoplošného podlahového vodního vytápění musí splňovat tyto požadavky :

a) umožnit regulaci teploty prívodní vody do vytápěcích okruhů v rozmezí teplot 20 až 60 °C,

b) zabránit samovolnému zvýšení teploty prívodní vytápěcí vody nad 60 °C,

c) vyloučit nízkoteplotní korozi zdroje tepla,

d) zajistit trvalé odvzdušnění vytápěcích okruhů

e) zajistit tepelnou pohodu ve vytápěných interiérech.

OBECNÉ POŽADAVKY NA POUŽITÍ PODLAHOVÉHO VYTÁPĚNÍ

V počáteční fázi návrhu vytápěcího systému je třeba zvolit způsob vytápění. Zde je třeba vzít v úvahu tyto kritéria:

a) Podlahové vytápění je vhodné zejména při použití v kombinaci s nízkoteplotními zdroji tepla (sluneční kolektory, tepelná čerpadla atd.), protože samoregulační efekt je zde velmi příznivý.

b) Pro běžné bytové budovy je podlahové vytápění vhodné díky svým příznivým vlastnostem, co se týká pohody v místnosti. U objektů se silnými slunečními zisky je třeba provádět tyto opatření:

- zastínění nebo aktivní protislněčné clony,

- použití snímače slunečního záření a jeho zapojení do regulačního obvodu, - nízká teplota vytápěcího média na vstupu (malý tepelný odpor podlahy).

c) Pro konstrukci a montáž podlahového vodivého vytápění se doporučuje řídit CEN TC 130. Tato norma obsahuje podrobné pokyny pro instalaci tohoto vytápění, nezmiňuje se však o jeho regulaci.

d) U objektů s velmi proměnlivým využitím (proměnlivá vnitřní zátěž nebo rychlé změny zadané teploty v místnosti) se samotné použití podlahového vytápění nedoporučuje. Zde je možné použít podlahové vytápění jako hlavní vytápění současně při použití rychleji reagujících klasických vytápěcích těles.

POŽADAVKY NA KONSTRUKCI A MONTÁŽ

a) Tepelný odpor horní části podlahy by měl být vždy, pokud je to možné, nízký. Při vyšším tepelném odporu je třeba zvýšit vstupní teplotu vytápěcího média, což však zase vede k tlumení samoregulačního efektu.

b) Tam, kde je to kvůli samostatnému odpočtu vytápěcích nákladů přípustné, měly by být místnosti s velmi rozdílným využitím a orientací rozděleny, pokud je to možné, do samostatných okruhů s vlastní náhřevovou teplotou teplonosného média. Tam, kde to není možné, měly by být instalovány přídavné termostatické ventily.

POŽADAVKY SPOJENÉ S REGULACÍ

a) Na sídliscích by se mělo umožnit pro domy orientované na různé světové strany a pro domy s různým stupněm využívání, samostatně nastavovat vytápěcí křivku pro jednotlivé vytápěcí okruhy.

b) Ekvitermická regulace podle venkovní teploty by se vždy měla použít jako základní regulace.

c) Termostatické ventily jsou vhodné do místností orientovaných severním směrem, málo slunečných nebo s málo proměnlivými interními zdroji tepla, kde je vyžadováno individuální nastavení požadované teploty v místnosti. O jejich nastavení se musí rozhodnout už v projektové fázi, protože jejich pozdější instalace k podlahovému vytápění znamená enormní zvýšení nákladů.

Ekvitermická regulace podle venkovní teploty by se vždy měla použít. Pro rodinný domek, se známým a vcelku konstantním využitím jednotlivých místností, by se měl použít přídavný snímač slunečního záření. Pokud se zadá individuální regulace jednotlivých místností, měly by být instalovány termostatické ventily. U radových domů pro více rodin, kde je různé využití, vnitřní zdroje tepla i orientace na světové strany, doporučuje se kombinace snímače slunečního záření s termostatickým ventilem. U objektů s malými tepelnými zisky zvenku je nasazení termostatických ventilů opodstatněné.

POŽADAVKY PRO UVEDENÍ DO PROVOZU

Protože vliv vytápěcí křivky na pohodu v místnosti a spotřebu tepla je velký, mělo by jej nastavení být pozorné, přičemž by se zároveň měly dodržovat tyto podmínky:

a) Při výběru referenční místnosti se obvykle volí místnost s nejmenšími tepelnými zisky. Je však třeba dbát o to, aby izbový komfort v této místnosti ležel na spodní hranici přípustného tolerance pole, aby všechny ostatní místnosti měly zadanou teplotu vyšší nebo alespoň stejnou.

b) Během vlastního nastavení by měly být, pokud je to možné, typické poměry v místnosti (vnitřní zdroje, větrání atd.).

POŽADAVKY NA PROVOZ

Při vytápěcích systémech bez ráno rychlonahřevu musí se vytápěcí křivka při nočním vypnutí příslušně zvýšit. To však stlačí samoregulační efekt. V dobře izolovaných budovách (s malou výměnou vzduchu netěsnostmi) může se právě nočním vypnutím tvořit následná nadspotřeba energie až 23 %. Při horších izolovaných budovách (nebo s většími úniky tepla prouděním vzduchu netěsnostmi) se tento nedostatek spolu s dalším poklesem izbové teploty ještě zvyšuje.

Provoz podlahového vytápění je v dobře tepelně izolovaných budovách obvykle bez problémů. Určité zhoršení příznivých výsledků se dostaví vtedy, když se přihlíží na spotřebu elektrického proudu při čerpadlech a dále pak při určité ztrátě tepla za rozdělovačem vytápěcí látky. Spotřeba elektrického proudu při čerpadle a 120 dále tepelné ztráty při distribuci závisí od typu použitého kotla a od typu budovy. Zatímco v nových budovách jsou ztráty distribucí asi 3 až 4 %, ve starších budovách se tento podíl může značně zvýšit a měl by se tedy vždy předem odhadnout.

Noční vypnutí vytápění v dobře izolovaných budovách ve většině případů nevede k úspoře, ale právě naopak. Ohřátí v místnosti se po nočním vypnutí zlepší jen při rychlém nahrátí. Potom se vytápěcí křivka posune dolů a zesílí tak samoregulační efekt. Také vestavěné termostatické ventily působí v rovnakém smyslu.

Ve starších, horších tepelně izolovaných domech a s větší infiltrací může dojít nočním vypnutím vytápění k poklesu teploty v místnosti a uspoří se tak energie potřebná na vytápění. Ale i zde by se měla využít kombinace rychlonahřevu, pokud možno, s malým posunutím vytápěcí křivky (nahoru).

Pokud se po nastavení vytápěcí křivky změní provoz vytápění (např. z nočního temperování na normální denní provoz), musí se vytápěcí křivka znovu nastavit.

MOŽNOSTI ŠETŘENÍ ENERGIÍ

Vycházejíc z porovnání spotřeby energie uvedeme některé formy šetření energií.

POROVNÁNÍ SPOTŘEBY ENERGIE

Skutečnost, že použitím podlahového vytápění se šetrí energií, může dokumentovat výzkum Stuttgartského institutu pro stavební fyziku. Ústav naměřil v třech výškových budovách stejného typu s různými vytápěcími systémy během 10 let v průměru o 28 % vyšší spotřebu energie pro byty vytápěné konvekčními tělesy, oproti bytům s podlahovým vytápěním.

FORMY ŠETŘENÍ ENERGIÍ

Při podlahovém vytápění se uvažuje o těchto formách šetření energií:

a) Snížení teploty vzduchu v místnosti

Teplota vzduchu v místnosti vytápěné podlahovým systémem se může na rozdíl od konvekčních způsobů vytápění snížit o 2 až 3 °C bez toho, aby se snížil tepelný komfort v interiéru. Každý 1 °C, o který se sníží teplota vzduchu, odpovídá šetření palivem o 6 %. Při podlahovém vytápění to znamená uspoře 12 až 18 % energie. Tato hodnota se zvyšuje ve vysokých místnostech (sportovní haly, garáže) až na 25 %.

Z hlediska regulace možno do úspor pro podlahové vytápění zařadit také řízení teploty vytápěcí vody, které zajistí požadovanou teplotu vytápěných místností bez přehřátí a jen v čase jejich využívání. To předpokládá automatické řízení provozu podlahové vytápěcí plochy.

b) Zlepšení tepelnětechnických vlastností stavební konstrukce

Tato forma šetření energie potřebné na vytápění se samozřejmě může použít i u budov s jinými vytápěcími systémy, ale při podlahovém vytápění se stavební konstrukce musí dostatečně izolovat. Důvodem je omezený tepelný výkon podlahy v důsledku maximálně přípustné povrchové teploty podlahy. Jednorázové investiční náklady na stavební konstrukci se mnohonásobně vrátí snížením nákladů na vytápění.

c) Využití nízkoenergetických zdrojů tepla

Na zdroje, které využívají nízkoenergetickou energii, se zásadně může připojit libovolná topná soustava. U nás se zatím převážně připojují vodní topné soustavy s teplotou přívodní vody 90 °C. Pro vyšší účinnost nízkoenergetických zdrojů tepla při nižších teplotách pracovní látky je však třeba dávat přednost nízkoenergetickým topným soustavám, kde tepelná čerpadla zapojená do podlahové topné soustavy pokrývají až 80 % roční spotřeby tepla na vytápění, t.j. do venkovní teploty ±O °C. Pouze 20 % energie je třeba pokrýt tradičními zdroji a palivy. Vzhledem k tomu použitím nízkoenergetických podlahových topných soustav klesají nároky na tradiční paliva. Tím se dosáhne nejen lepší hospodaření s palivy, ale zlepšuje se i tepelná rovnováha v biosféře.

Použitá literatura:

Dušan Petráš: Podlahové teplovodní vytápění