Elektrické podlahové vytápění

Elektrické podlahové kúrení patří mezi lokální vytápěcí systémy. K přeměně elektrické energie na teplo a jej přenosu a předání do prostoru dochází v jedné kompaktní jednotce přímo ve vytápěné místnosti. Účinnost přeměny je téměř 100 %, bez zbytečných ztrát při dopravě energie na místo spotřeby. Vytápění je ekologické, v lokalitě nedochází k žádnému znečistění životního prostředí. Není potřeba komín, sklad paliva ani prostor pro kotelnu či kotl. Rozvod elektrické energie ve srovnání s jinými tepelně přenášenými látkami je výrazně jednodušší a investičně levnější, s menšími zásahy do stavebních konstrukcí či nároky na prostor. Z hlediska šíření tepelného toku z vytápěné podlahy do interiéru platí stejné zásady jako při teplovodním typu. Velkou výhodou vytápění elektrickou energií je možnost jej přesného měření u každého spotřebitele individuálně, což ho nutí ke snaze o snížení spotřeby v rámci možností.

Možnosti využití systémů elektrického podlahového kúrení jsou velmi široké. Systém může zabezpečovat tepelnou pohodu jako základní zdroj tepla nebo může sloužit jako doplňkové vytápění na temperování podlahy na příjemnou teplotu. Vzhledem k tomu, že vytápění může být provozováno s různými režimy vytápění, od čehož závisí konstrukce podlahy a výkon zdroje tepla, je systém vhodný nejen do novostaveb, ale uplatňuje se i jako jedna z možností při rekonstrukci. Může být instalován do celé plochy podlahy nebo se mohou vytápět jen určité části. Protože nehrozí riziko zamrznutí systému, je vhodné i pro místnosti nebo objekty vytápěné jen občas. Spektrum aplikací systémů elektrických prvků vytápěcí soustavy se dá shrnout do těchto oblastí:

• velkoplošné vytápění a temperování,

• ochranné systémy,

• speciální aplikace.

Historický vývoj elektrického vytápění

Vytápění elektrickou energií nemá na Slovensku bohatou tradici. Jeho začátky sahají do 30. let 20. století, kdy se elektricky vytápělo jen několik desítek rodinných domů. Po druhé světové válce byl tento způsob vytápění kvůli akutnímu nedostatku elektrické energie a rozvodných sítí prakticky zakázán. Elektrina se výhodně využívala na zabezpečení potřeb těch oblastí, kde byla nenahraditelná (osvětlení, pohony), a také na vaření, žehlení a přípravu teplé vody.

Začátek rozvoje elektrického vytápění spadá do 60. let minulého století, kdy energetika začala podporovat hlavně akumulační odběry, které měly sloužit k vyrovnání zatížení elektrizační sítě. Pro tento způsob odběru byla zavedena výhodná tarifa. Vznikl i první předpis na povolení elektrického vytápění do stavebních objektů, který kládl přísné požadavky na tepelně technické vlastnosti obvodového pláště. Rozvoj elektrického vytápění postupoval pomalu, protože chyběl sortiment vytápěcích elektrospotřebičů, regulační techniky a zkušenosti v projektové oblasti. Také cena za elektrinu byla ve srovnání s jinými druhy paliva výrazně vyšší.

Po roce 1969 se stala elektrická energie jedným z médií, kterými by bylo možné řešit čistotu ovzduší. Povolovala se hlavně u novostaveb a jako náhrada pevných paliv v nevýrobní sféře. Začínaly se vytvářet vhodné podmínky pro rozvoj akumulačního vytápění rekonstrukcí sekundárních sítí, a to stanovením vhodné tarify pro domácnosti s akumulačním odběrem i propaganí a poradenskou činností. V tomto období se na Slovensku elektricky vytápělo přibližně 10 000 domácností, přičemž šlo o doplňkové vytápění nebo vytápění v přechodném období.

Tlak na rozvoj elektrického vytápění nastal po ropy kríze v roce 1973, jejímž důsledkem byl nárůst cen kapalných paliv. Zvyšoval se podíl výroby elektrické energie v jaderných elektrárnách a také se postupně rozvíjely technické prostředky řízení spotřeby elektriny ze strany energetiky. Na trhu se začal objevovat širší sortiment vytápěcích elektrospotřebičů, modernější prostředky automatizace a regulační techniky. V 80. letech bylo na Slovensku asi 25 000 domácností vytápěných akumulačními pecemi a sortiment se rozšířil i o elektrické hybridní pece.

Prudký rozvoj elektrického vytápění začal v 90. letech. Sortiment vytápěcích zařízení od domácích i zahraničních výrobců byl obohacen o nové typy. Ropná krize v roce 1991 měla za následek nárůst cen plynných paliv, což způsobilo neočekávanou příznivou změnu ceny elektrické energie. Vytvořila se nová sazba pro elektrické přímě-výhřevné vytápění. V tomto období bylo asi 40 000 bytů vytápěných jen elektrinou, z toho asi 90 % připadalo na akumulační pece. Změny ve spotřebě elektrické energie nastaly nejen v její výšce, ale i ve struktuře. Větší podíl získala spotřeba v domácnostech a v terciární sféře.

Od roku 1993 nastal rychlý a téměř neusměrněný rozvoj elektrického přímě-výhřevného vytápění. Taková situace nastala důsledkem velmi výhodné sazby pro přímé odběry, nízkých investičních nákladů na vytápěcí systém a bohatého sortimentu přímě-výhřevných zařízení. Tato exploze s sebou přinesla řadu problémů. Kapacita elektrizačních sítí hlavně na úrovni nízkého a vysokého napětí byla nedostatečná. Rozdíly v denním diagramu zatížení se prohloubily; na jeho stabilizaci mělo sloužit akumulační vytápění. Požadavky platných předpisů, určujících podmínky instalace elektrického vytápění do stavebních objektů, se nerespektovaly. Vytápění se realizovalo ve stavbách s velkými tepelnými ztrátami, což mělo za následek zvýšení provozních nákladů o 100 až 250 %.

Od konce 90. let je možné sledovat mírný pokles zájmu o elektrické vytápění, způsobený neustálým nárůstem cen elektrické energie. V současnosti na Slovensku představuje elektrické vytápění přibližně 4 % ve srovnání s ostatními druhy vytápění. Na srovnání v Česku je to přibližně 8 %, v Rakousku 10 %, v Německu 10 %.

Výpočet elektrického podlahového kúrení

Tepelně technický výpočet elektrického podlahového kúrení zahrnuje:

• návrh skladby podlahové konstrukce a materiálů jednotlivých vrstev;

• zjišťování teplotních poměrů v podlaze při provozu systému;

• určení výkonu zdroje tepla.

Základní typy elektrického podlahového kúrení

Konstrukce podlahové vytápěcí plochy závisí od zvoleného pracovního režimu vytápěcího systému, který může být akumulační, polo-akumulační nebo přímě-výhřevný. Pracovní režim určuje požadavky na tloušťku akumulační vrstvy, hloubku uložení vytápěcích prvků, kvalitu tepelné izolace a typ podlahové krytiny, případně typ použitého vytápěcího prvku. Konstrukce podlahy a hloubka uložení roviny vytápěcích kabelů rozhodují i o velikosti a poměru tepelných toků z roviny osi vytápěného kabelu v obou vertikálních směrech.

Akumulační režim vytápění

Vzhledem k omezenému času nabití a požadavku dlouhodobé akumulace tepla je vytápěcí systém charakterizován nejhmotnější podlahovou konstrukcí. Akumulační desku tvoří betonová vrstva, jejíž tloušťka se pohybuje v rozmezí od 90 do 150 mm v závislosti na potřebě akumulace. Vytápěcí prvky se kladou přibližně do její spodní třetiny, takže betonáž probíhá ve dvou fázích. Aby byl únik tepla směrem dolů minimální, je potřeba kvalitní tepelná izolace uložená pod vytápěcí plochou (50 až 60 mm). Nainstalovaný výkon zdroje tepla se pohybuje v rozmezí 160 až 200 W/m2 v závislosti od účelu vytápěného prostoru.

Polopolo-akumulační režim vytápění

Rozložený čas nabití s možností dobití v případě potřeby umožňuje menší tloušťku akumulační vrstvy. Na potřebnou akumulaci postačuje její tloušťka 60 až 90 mm a rovina uložení vytápěcích kabelů se kladou přibližně do její poloviny. Tepelně izolační vrstva má obdobnou konstrukci a kvalitu jako při akumulačním režimu. Nainstalovaný výkon zdroje tepla se pohybuje v rozmezí 120 až 160 W/m2.

Přímý režim vytápění

Vzhledem k odběru elektrické energie ze sítě po celý pracovní cyklus není potřeba ukládat teplo do zásoby. Betonová vrstva slouží pouze k uložení vytápěcích prvků a její tloušťka je maximálně 50 mm, nebo možno vytápěcí prvky klást těsně pod nášlapnou vrstvu, čím dosáhneme větší dynamiku systému. Rovina uložení vytápěcích kabelů se umisťuje co nejblíže k povrchu podlahy. Nainstalovaný výkon zdroje tepla je o jednu třetinu až polovinu nižší než v případě akumulačního režimu, pohybuje se v rozmezí 80 až 140 W/m2. Spodní tepelná izolace může být tenčí.

Tepelně-technický výpočet elektrického podlahového kúrenia

Při návrhu je potřeba respektovat tyto okrajové podmínky:

• celkové tepelné ztráty místnosti;

• charakter vytápěného prostoru (obytná místnost, kuchyň, chodba atd.);

• provozní režim místnosti (trvalý, nepravidelný a jiný pobyt osob);

• provozní režim vytápěcího systému (akumulační, polo-akumulační, přímý);

• velikost podlahové plochy, která je k dispozici pro uložení roviny uložení vytápěcích kabelů;

• požadavky na podlahovou krytinu.

Návrh skladby podlahové konstrukce

Pro optimální funkci systému elektrického podlahového kúrenia je důležitý správný návrh skladby jednotlivých vrstev nad rovinou uložení vytápěcích kabelů a pod ní, jejich tloušťka a tepelná vodivost. Tepelné odpory těchto vrstev ovlivňují povrchovou teplotu prvků vytápěcí soustavy, proto je potřeba zajistit, aby se nepřekročila její maximální hodnota stanovená výrobcem. V opačném případě dochází k přehřátí izolačních obalů a jejich následné degradaci, čím se snižuje životnost celého prvku. Proto je třeba zajistit bezproblémový odvod tepla z roviny uložení vytápěcích kabelů, což garantuje materiál obklopující vytápěcí prvek s tepelnou vodivostí větší než 0,1 W/m. K.

Odporové jádro

Tu dochází k přímé přeměně elektrické energie na energii tepelnou. Vhodnou volbou materiálu vodiče a jeho geometrickými rozměry lze výrazně ovlivnit výsledný tepelný výkon kabelu, jako i tepelné zatížení materiálů kabelu. Podle konstrukce je možné je rozdělit do tří skupin:

• odporové dráty,

• odporové lana,

• polovodičové polymerové směsi mezi dvěma vodiči z měděných lank.

Odporová jádra mohou mít kruhový průřez nebo mohou být vyhotovená ve tvaru plochého pásu. Zhotovují se z kovových slitin mědi s přísadou niklu, manganu nebo chromu. Jejich charakteristickou vlastností je malý součinitel tepelné roztažnosti a malý teplotní součinitel odporu. Vyrábějí se s průměry O, 1 až 4 mm, s tepelným výkonem od 5 do 70 W/m, který podstatně závisí na průřezu kabelu a počtu jader. Osobitnou skupinou vytápěcích kabelů jsou samoregulační vodiče. Skládají se z dvou paralelních měděných lank, mezi kterými je vytvořen mostík z teplotně závislého odporového prvku. Výkon kabelu při rostoucí teplotě klesá ve vší jeho délce (a opačně), takže v žádném případě nemůže dojít k jeho tepelnému přehřátí, ani v případě křížení více prvků.

Izolační obal

Může být podle účelu použití kabelu jednoduchý nebo dvojitý, vyrobený zpravidla z materiálů na bázi polymerů. Základní funkcí je izolace vodiče a zároveň odvod vznikajícího tepla. Proto by se měl vyznačovat dobrými elektroizolačními vlastnostmi, vysokou trvalou tepelnou odolností, vysokou tepelnou vodivostí, vhodnými mechanickými vlastnostmi, dobrou zpracovatelností. Materiál izolačních obalů a případně opláštění vytápěcích kabelů může být různý a v takovém případě může docházet k vzájemnému ovlivňování, což může být dost výrazné hlavně při vyšších teplotách. Proto se doporučují vzájemné kombinace polymerových materiálů.

Ochranné prvky

Tvoří je kovové opletení, opláštění nebo jejich vzájemná kombinace. Slouží k zvýšení mechanické odolnosti vytápěcího vodiče nebo jako další elektrická ochrana v podmínkách, kde je to nutné (například prostředí s nebezpečím výbuchu).

Vytápěcí kabely mají široké aplikační možnosti v těchto oblastech:

• velkoplošné vytápění a temperování,

• ochrana před zamrznutím a námrazami,

• technologické aplikace v průmyslu,

• aplikace v zemědělství,

• speciální případy použití.

Káble na velkoplošné vytápění a temperování

Nejčastěji se používají vodiče s jedním nebo dvěma jádry a s dvojitým izolačním obalem, případně s ochranným opletením. Slouží na velkoplošné vytápění a temperování interiérů nebo vnějších funkčních ploch jako ochrana před námrazami vnějších chodníků, nájezdových ramp, mostů, cest apod. Ukládají se do betonových nebo mazaninových vrstev podlah nebo pod dlažbu, jsou vhodné i do místností se zvýšenou vlhkostí. Na aplikaci na vytápění interiérů se používají kabely s výkonem 1 O až 20 W/m, na vytápění exteriérů jsou dovoleny vyšší výkonové zatížení, která však závisí na konkrétních ochlazovacích podmínkách. Kabely vytvárají vytápěcí okruhy, které mají na koncích studené vodiče; ty umožňují připojení k napětí 230 V. zřídkavějším 400 V. Zahřívají se na maximální teplotu jádra 80 cc. Celková tloušťka kabelů používaných v interiérách se pohybuje v rozmezí od 4,5 do 8,5 mm v závislosti od použitého konkrétního typu.

Elektrická vytápěcí rohože

Skládá se z nosného tkaniva, ke kterému je meandrovitě přichycen vytápěcí kabel s průměrem maximálně 3 mm, který má na obou koncích studené měděné vodiče. Celková tloušťka rohože je přibližně 2,5 až 3,5 mm. Rohože se vyrábějí ve standardní šířce 0,5 m a v délkách od 1 do 20m, s plošným výkonem od 100 do 160 W/m2 (v závislosti od výrobce). Požadovaný celkový výkon vytápění se dosáhne vhodnou kombinací jednotlivých kusů.

Rohože jsou určeny především na vytápění interiérů na hlavní nebo doplňkové vytápění, ale lze je použít i na jiné aplikace. Díky malé tloušťce jsou vhodné při rekonstrukci podlah. Jejich výhodou je výrazné zkrácení času montáže, omezení možnosti vzniku chyb při montáži a poškození vytápěcího kabelu. Vhodnost použití rohoží na jednotlivé účely je dána typem použitého kabelu.

Elektrická vytápěcí fólie

Vytápěcí prvek se skládá ze dvou laminovaných polyesterových fólií, mezi nimiž je vrstva homogenizovaného grafitu. Na bocích fólie jsou vedeny napájecí vodiče. Aktivní šířka fólie je 0,5 m, po obou stranách jsou pasivní pásy široké 0,05 m, které jsou určeny na fixaci fólie ke konstrukci podlahy. Celková šířka fólie je 0,6 m. Vyrábí se s plošnými výkony 150 a 200 W/m2 pro elektrické podlahové kúrení na instalaci do betonu, 60 W/m2 na dřevěné podlahy a 80 W/m2 na laminátové podlahy. Celková tloušťka fólie je přibližně 0,4 mm. Používá se na elektrické podlahové kúrení a temperování interiérů novostaveb, ale díky malé tloušťce je zvláště vhodná k využití při rekonstrukcích, protože se může umístit přímo na původní podlahu pod novou nášlapnou vrstvu.

Montáž podlahového vytápění

Montáž elektrického podlahového kúrení probíhá v těchto etapách:

• vytvoření podlahové vytápěcí plochy,

• montážní práce,

• zkoušky vytápěcí podlahy.

Vytvoření vytápěcí plochy na elektrické podlahové kúrení

Výsledná stavba podlahové konstrukce v porovnání s teplovodním způsobem vytápění může být vzhledem k některým specifikám elektrického typu, jako je rozdílný vytápěcí režim nebo použitý vytápěcí prvek, odlišná.

Způsoby vyhotovení podlahové vytápěcí plochy

Z hlediska technologie vyhotovení můžeme podlahovou vytápěcí plochu realizovat třemi základními způsoby:

• montáž do betonu,

• montáž přímo pod nášlapnou vrstvu podlahy,

• montáž do dřevěných trámových podlah.

Montáž do betonu

Vytápěcí prvky se zalévají do vrstvy betonu, která se skládá ze dvou částí:

• z vyrovnávací, na které je uložena vytápěcí plocha a tvoří 1/3 až 1/2 celkové tloušťky betonové desky v závislosti od režimu;

• z krycí, kterou se zalejí vytápěcí prvky.

Ve případě přímého způsobu vytápění se vytápěcí prvky mohou uložit i přímo na tepelnou izolaci a následně se zalévají betonovou malty nebo cementovým potěrem. Při použití termokabelů se mezi ně a izolaci položí drátěná síť; vytápěcí rohož nebo fólie se fixuje přímo na izolaci. Musí být zajištěn bezproblémový odvod tepla z povrchu vytápěcích prvků, jinak dochází k jejich přehřátí a následnému snížení životnosti. Proto nesmí být do tepelně izolačního materiálu vtlačeny ani ním být obklopené.

Montáž pod nášlapnou vrstvu podlahy

Tento způsob se používá při přímém režimu na dosažení maximální dynamiky vytápěcího systému a při renovaci starých podlah, případně tam, kde není k dispozici dostatečná konstrukční výška místnosti. Vytápěcí prvky se kladou přímo na tepelně izolační vrstvu nové nebo už existující podlahové konstrukce podle uvedených zásad. Vytápěcí plocha se zaleje krycí vrstvou nivelační hmoty nebo tmelu a kladí se nášlapná vrstva, nejčastěji dlažba nebo laminátová podlaha.

Montáž do dřevěných trámových podlah

Při instalaci vytápěcího systému do dřevěných podlah se vytápěcí prvky kladou na tepelnou izolaci, přičemž platí stejná zásada jako při mokrém způsobu. Mezi vytápěcí plochou a spodní plochou dřevěné podlahy musí být vytvořena vzduchová vrstva minimálně 25 mm.

Způsoby kladení vytápěcích prvků na elektrické podlahové kúrení

Vytápěcí prvky na elektrické podlahové kúrení jsou vytápěcí kabely, vytápěcí rohože a vytápěcí fólie.

Vytápěcí kabely

Vytápěcí prvky se při provozu systému zahřívají ve své celé délce, resp. ploše rovnoměrně, čímž se dosahuje i rovnoměrná povrchová teplota podlahové vytápěcí plochy. Z hlediska horizontálního teplotního gradientu lze sledovat pokles teplot ve směru od vnější stěny k vnitřní obdobně jako při teplovodním typu. Tento úkaz lze částečně odstranit vytvořením okrajových zón s vyšším plošným výkonem. Vytápěcí obvod se vytvoří kladením vytápěcích kabelů ve tvaru meandrov, přičemž vzájemná vzdálenost jednotlivých vodičů závisí od výkonového zatížení kabelu a od požadovaného plošného výkonu systému.

Technologie a montáž elektrického podlahového kúrení

V této kapitole popíšeme způsob výroby podlahové vytápěcí plochy s elektrickými vytápěcími prvky zaliatými v betonu, případně umístěnými přímo pod nášlapnou vrstvou podlahy, přičemž postupnost kroků je stejná jako v případě teplovodního typu realizovaného mokrým způsobem. Zaměříme se na odlišnosti, které spočívají v některých bodech samotné technologie a montáže.

Příprava objektu

Podlahová vytápěcí plocha se kladou až po ukončení všech omítkářských prací a položení izolace. Před vnitřním omítním je potřeba instalovat elektrická vedení a přípojky vytápěcího systému, přičemž napájecí vodiče se dimenzují podle navrženého výkonu příslušných vytápěcích obvodů a musí splňovat tyto parametry:

• přívod na vytápění prostorů < 1 O m2, měděný vodič 3 x1,5 mm2;

• přívod na vytápění prostorů > 1 O m2, měděný vodič 3 x 2,5 mm2;

• přívod na vytápění okrajových zón a pro jiné doplňkové zdroje tepla < 2 kW, měděný vodič 3 x 1,5 mm2;

• při použití centrálních spínacích hodin je potřeba ke každému termostatu instalovat ovládací měděný vodič 1 x 1,5 mm2

Do míst, kde budou regulátory, se osadí instalační skříně. Uspořádání regulátorů závisí od funkce místnosti a požadavků investora. Termostaty s prostorovými snímači teploty by měly být umístěny tak, aby jejich funkci neovlivňovaly nežádoucí faktory (oslňování, osálení vytápěcím tělesem, průvan a pod.). Termostaty se napojují na přívod elektrické energie. Vytápěcí prvky musí být pevně připojeny· cez regulátor, pohyblivý přívod není povolen. Rozmístění napájecích míst se zrealizuje podle technické dokumentace. Od termostatu směrem k podlaze musí být vedeny dvě ohybné elektroinstalační trubky na připojení studené části vytápěcího kabelu a na snímač teploty podlahy. Celá elektroinstalace musí být zrealizována v souladu s platnými předpisy.

Zásady na přípravu podlahy, kladení obvodových izolačních pásků, tepelně akustické izolace, hydroizolační fólie, tvorbu dilatačních škár, kladení betonové malty a nášlapné vrstvy jsou stejné jako při teplovodním typu.

Kládění elektrických vytápěcích prvků

Elektrické vytápěcí prvky se kladou podle předem připravených plánů pro každou místnost, kde se zakreslí rozložení vytápěcích meander, případně pásů rohoží nebo fólií a místa vývodů studených konců do instalačních skříněk. Je třeba mít stále na paměti, že vytápěcí prvky se kladou pouze do volných, nezastavěných ploch, takže je nutné znát alespoň přibližné rozložení nábytkových předmětů v místnosti. Pokud je nad rovinou uložení vytápěcích kabelů položen nábytek, je třeba zajistit volné proudění vzduchu.

Montáž do betonu

Při tomto způsobu se jako vytápěcí prvky nejčastěji používají vytápěcí kabely a vytápěcí rohože. Při akumulačním a poloakumulačním způsobu se nejprve na protivlhkostní izolaci kladou vyrovnávací betonová vrstva (1/3 až 1/2 tloušťky výsledné betonové desky, kterou určí projektant výpočtem). Betonová směs musí být dokonale zhuštěná, bez ostrých úlomků, povrch musí být hladký, bez výstupků a nerovností, vyzametaný. Před položením vytápěcích prvků se natrie penetračním náterem.

Aby se předešlo poškození prvků a dodržel se předepsaný vzájemný rozsah kabelů nebo aby nedošlo k překrytí rohoží, musí být kabely při montáži pevně fixovány k podkladu. Na pevné uchycení vytápěcích kabelů se zvyčejně používají instalační pásy, které se ukotví do betonové desky kolmo na předpokládaný směr kladení termokabelů. Vzájemná vzdálenost pásků by měla být maximálně 1 m, při větších rozpětech by se mohly porušit rovnoměrné rozsahy kabelů při betonáži. Pásy mají úchytky na kabely v typizovaných vzdálenostech, například 25 mm.

Další možností je uchycení kabelů k ocelové síti. Tento způsob se volí v případě malé tloušťky betonové desky při přímém režimu, nebo když je výztuha pro danou podlahu předepsaná z statických důvodů. Nevýhodou je vyšší pracnost instalace prvků a vyšší riziko mechanického poškození při kladení. Na vhodné povrchy možno vytápěcí meander, volně rozvinutý na podkladě, přichytit lepicí páskou. Kabely se upevní ve vzdálenostech podle výpočtu, přičemž minimální ohyb kabelu předepisuje výrobce. Vzdálenost kabelů od svislých stěn a nábytkových předmětů je minimálně 50 až 100 mm. Pokud je vytápěcí prvek stuhnutý, rozvine se a na krátkou dobu se připojí na napětí, dokud se nestane dostatečně ohybný. Vytápěcí prvky se kladou až po dostatečném zatvrzení betonové desky (2 až 4 dny), zvyčejně od oken směrem k dveřím. Při kladení elektrických kabelů je třeba dodržet tyto zásady:

• Je potřeba dávat pozor, aby se kabely nepoškodily, například pracovními nástroji a pod. Pokud se kabel přesto poškodí, nesmí se provizorně opravovat, ale poškozená část se nahradí jinou.

• Aktivní části kabelů se nesmějí křížovat, dotýkat ani volně procházet vzduchem, nesmí být v kontaktu s vodovodním potrubím, vanou a pod.

• Kabely se nesmějí krátkout. Krátkout se mohou pouze jejich studené konce.

• Sponka studeného konce a vytápěcího kabelu nesmí být instalována v ohybu.

• Kabely nikdy nesmí procházet přes dilatační škáry.

• Pokud přes dilatační škáry procházejí studené konce, musí být volně uložené ve dvou ochranných soustředných trubkách

Současně s vytápěcími prvky se do roviny uložení vytápěcích kabelů umístní podlahový snímač termostatu podle následujících zásad:

• Snímač spolu s vodičem se umístní v ochranné elektroinstalační trubce uprostřed dvou sousedních kabelů.

• Konec trubky se utěsní, aby se zabránilo proniknutí zalivovací směsi.

• Ochranná trubka se namontuje ještě před uložením kabelů.

Vytápěcí prvky se instalují při teplotách vyšších než 5 °C. Po upevnění prvků je třeba změřit odpory vodiče i jeho izolačních obalů. Pokud je vše v pořádku, nanesou se krycí vrstva betonové směsi. Směs by měla vytápěcí prvek dokonale obalit, aby nevznikly vzduchové bubliny, které by snížily účinnost odvodu tepla z povrchu kabelů. Při její rozvrstvení je třeba opět dbát na to, aby se prvky nepoškodily. Nakonec se znovu změří odpor vytápěcích obvodů. Aktivní části prvků i studené vodiče musí být ponořené do betonu, nikde nesmí docházet ke kontaktu se vzduchem. Nášlapná vrstva podlahy se kladou až po dostatečném vysušení betonové směsi (28 až 30 dní).

Po ukončení všech stavebních prací se osadí termostaty, podlahové teplotní snímače a celý systém se spustí do provozu.

Montáž přímo pod nášlapnou vrstvu podlahy

Při tomto způsobu je žádoucí, aby výsledná tloušťka podlahové konstrukce byla minimální, proto se jako vytápěcí prvky zvyčejně používají tenké vytápěcí rohože a vytápěcí fólie. Podklad, na který se kladou, musí být dokonale čistý, hladký, zbavený prachu a ostrých předmětů. Ošetrí se vhodným penetračním náterem a vytápěcí prvky se kladou až po jeho zaschnutí. Podlahovou vytápěcí plochu možno v případě rekonstrukce položit i na původní nášlapnou vrstvu. Pokud ji tvoří dlažba, musí být dostatečně rovná, přičemž malé nedostatky je třeba opravit. V případě, že je původní vrstva z výrobků z dřeva (parkety, dřevotřísky), nesmí být narušena její nosnost. Podklad je třeba natriet penetračním náterem a přikrýt vyrovnávací vrstvou na oddělení vytápěcích prvků. Její tloušťka z důvodu požární bezpečnosti musí být minimálně 5 mm.

V podlaze se vyhlubí drážka na uložení ochranné trubky s podlahovým teplotním snímačem, která bude vést k instalační skříňce. Konec trubky se utěsní a její poloha se zafixuje. Dále se v podkladě vytvoří kapsy na uložení aktivních částí a studených konců.

Vytápěcí prvky se rozvinou podle plánu kladení a připraví se na položení. Aby nedošlo při montáži k jejich posunu, je třeba je k podkladu pevně fixovat. Fixování možno provést více způsoby. Vytápěcí prvky mohou být vyhotovené jako samolepicí, přičemž speciální lepidlo na prvku umožňuje jeho opakované přilepení a odlepení. Můžou se připevnit lepicí páskou nebo vtlačit do vrstvy pružného tmelu.

Při kladení je opět potřeba dbát na to, aby se vytápěcí prvek nikde nepoškodil a změřit jeho odporové hodnoty. Pásy vytápěcích prvků se kladou jednotlivě, přičemž paralelně uložené pásy se nesmějí překrývat. Pokud se vyžaduje změna směru uložení pásu, v případě rohože se nastříhne nosné tkanivo až těsně k vytápěcímu vodiči. Pás možno odklonit v úhlu až 180°, přičemž vodič nesmí zůstat napnutý. Překryté části tkaniva se musí odstranit. Pokud se použije vytápěcí fólie, po fixaci se překryje ochrannou parotesnou zábranou, která se vytáhne dostatečně vysoko na stěnu a připevní. Studené konce prvků se musí vést do instalační skříňky mimo položených pásov.

Na celou vytápěcí plochu se nanesou nivelační hmota nebo lepicí tmel tak, aby vytápěcí prvky byly rovnoměrně překryté a nikde nevznikly vzduchové bubliny. Je potřeba opět změřit výkon vytápěcích prvků. Pokud je vše v pořádku, možno položit nášlapnou vrstvu.

Skúšky elektrického podlahového kúrenia

Podlahové vytápění se uvede do provozu až po řádném zatvrzení betonu po 4 až 6 týdnech. Teplotu podlahy je třeba zvyšovat postupně, protože při plném zapnutí výkonu by mohlo dojít k intenzívnímu odpařování vody z betonu v blízkosti vytápěcích prvků a k vzniku vzduchových bublin. První zapnutí se realizuje při snížené teplotě, maximálně 20 °C. Je třeba dodržet tento postup:

• provozování se uskuteční se souhlasem dodavatele vytápěcího systému;

• první den je teplota podlahy o 5 °C vyšší než teplota vykurovaného interiéru;

• druhý den a následující dny se každý den zvyšuje teplota o 5 °C, až do té doby, než povrchová teplota podlahy nedosáhne hodnoty 30 °C;

• teplotu podlahy je třeba udržovat na hodnotě 30 °C alespoň po dobu tří dní;

• následně se teplota povrchu snižuje každý den o 10 °C, až do té doby, než nedosáhne hodnoty, jaká byla na začátku zkoušek;

• řídicí a regulační zařízení musí být nastavena na standardní hodnoty před zapnutím systému.

O zkoušce se vytvoří protokol. Po ukončení všech prací realizační firma zákazníkovi předá platnou technickou a výkresovou dokumentaci, protokol o zkoušce a návod na obsluhu pro uživatele.

Použitá literatura:

Dušan Petráš, Miroslav Kotrbatý: Vytápění velkoprostorových a halových objektů