Internet
Internet (z angl. interconnected networks – propojené sítě; hovorově: net, síť) je veřejně dostupný celosvětový systém vzájemně propojených počítačových sítí, které přenášejí data pomocí přepínání balíčkových dat s použitím standardizovaného Internetového Protokolu (IP) a mnoha dalších protokolů. Skládá se z tisíců menších komerčních, nekomerčních, akademických, soukromých, vládních a vojenských počítačových sítí. Slouží jako přenosové médium pro různé informace a služby jako např. elektronická pošta, chat a hlavně systém vzájemně propojených hypertextových dokumentů (webových stránek) a webových aplikací nazývaných World Wide Web (WWW). Internet nemá jednotnou centralizovanou správu implementací technologií ani zásad přístupu a používání. Každá síť, která je jeho součástí, si stanovuje své vlastní zásady. Společné definice dvou hlavních pilířů internetu: prostoru internetových adres (IP adresa) a systému názvů domén (DNS) jsou řízeny Internetovou společností pro přidělování názvů a čísel (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers - ICANN). Technická podpora a standardizace základních protokolů je v náplni činnosti Pracovní skupiny pro internetové inženýrství (Internet Engineering Task Force - IETF).
Dnešní internet
Kromě komplexních fyzických spojení, která tvoří strukturu internetu, existuje internet i díky multilaterálním dohodám (např. „peeringovým dohodám – dohoda o vzájemné výměně internetového provozu“) a technickým specifikacím nebo protokolům, které určují, jakým způsobem se mají vyměňovat data po síti.
Na rozdíl od starších komunikačních systémů byl balíček internetových protokolů záměrně navržen agnosticky vzhledem na fyzické médium, na kterém je provozován. Jakákoli komunikační síť, pevná nebo bezdrátová, která je schopná přenášet dvoustranně digitální údaje může přenášet internetový provoz. Proto je možné internetové balíčky přenášet pevnými sítěmi jako měděný drát, koaxiální kabel a optický kabel i bezdrátové sítě jako Wi-Fi. Všechny tyto sítě sdílející stejnou sadu protokolů vyšší úrovně tvoří internet.
Internetové protokoly pocházejí z diskusí v rámci Internet Engineering Task Force (IETF) a jejích pracovních skupin, které jsou otevřené veřejnému příspěvku a jejich revizím. Tyto komise produkují dokumenty známé jako Request for comments (RFC). Některé RFC povyšuje Internet Architecture Board (IAB) na internetový standard.
Mezi nejvíce používané internetové protokoly v balíčku internetových protokolů patří IP, TCP, UDP, DNS, PPP, SLIP, ICMP, POP3, IMAP, SMTP, HTTP, HTTPS, SSH, Telnet, FTP, LDAP, SSL a TLS.
Služby, které tyto protokoly využívají jsou e-mail, Usenet newsgroups, World Wide Web, Gopher, session access, WAIS, finger, IRC, MUDy a MUSHe. Nejvíce používané z nich jsou e-mail a World Wide Web s mnoha dalšími službami, které jsou na nich založené, jako mailing listy, blogy a podcasty. Internet umožňuje poskytování služeb v reálném čase jako telefonování, internetové rádio a internetové (televizní) vysílání, které jsou takto přístupné kdekoliv na světě.
Některé jiné populární internetové služby nevznikly tímto způsobem, ale byly původně založené na proprietárních systémech. Mezi ně patří IRC, ICQ, AIM a Gnutella.
Bolo uskutočněno mnoho analýz internetu a jeho struktúry. Bolo například zistené, že routovacia IP štruktúra internetu a hypertextové linky World Wide Webu sú príkladmi bezškálových sietí.
Podobně jako se poskytovatelé internetu připojují cez internet exchange body (např. SIX – Slovak Internet eXchange) se výzkumné sítě zvykly připojovat do velkých podsítí jako jsou:
GEANT,
Internet2,
Little GLORIAD.
Tyto jsou zase postavené okolo relativně malých sítí.
Aktuální a potenciální problémy
Internet přinesl kromě výhod i některé problémy a negativa. Některé z nich získaly velkou publicitu.
Patří mezi ně nejvíce:
- zneužívání dětí spojené s dětskou pornografií
- porušování autorských práv
- šíření počítačových virů
- útoky na zabezpečení počítačů
- zastaralá technologie
Cenzura
V demokratických společnostech dosáhl internet nového významu jako politický nástroj. Prezidentská kampaň Howarda Deana v roce 2004 v Spojených státech se stala známá prostřednictvím toho, jak dokázala zajistit sponzorské příspěvky přes internet.
Některé vlády, například na Kubě, v Iránu, KĽDR, Mjanmarsku, Číně, případně Saudské Arábii, omezuje, k čemu na internetu mohou lidé v jejich zemích přistupovat. Ide hlavně o omezení přístupu k politickému a náboženskému obsahu. Tohoto dosahuje prostřednictvím filtrování domén a obsahu, takže není jednoduše dostupný bez přepracovaných postupů.
V Norsku, Dánsku, Fínsku[1] a Švédsku se hlavní internetoví poskytovatelé dohodli na omezení stránek určených policií. Například zatímco seznam zakázaných URL by měl obsahovat pouze adresy známých stránek s dětskou pornografií, obsah seznamu je utajený.
Množství zemí, včetně Spojených států, právně označilo držení nebo distribuci určitých materiálů, jako například dětské pornografie za ilegální, ale nepoužívají filtrovací softwaru.
Existuje množství volného a komerčního softwaru, pomocí kterého si může uživatel vybrat blokování nepríjemných stránek, samostatných počítačů nebo celých sítí, například na omezení přístupu dětí k pornografii nebo k násilnému obsahu.
Přístup k internetu
Běžným způsobem přístupu je vytáčené spojení (tzv. dial-up přes klasickou pevnou telefonní linku), který je nejpomalejší. Další je přes telefonní ISDN linku, je asi dvakrát rychlejší ale v dnešní době je vytláčený telefonními linkami DSL. Další způsoby jsou širokopásmový (broadband) přístup koaxiálním kabelem pomocí rozvodů kabelové televize, nebo optickým kabelem (tzv. FTTH) a přístup přes satelit. Existuje i přístup na internet přes síť elektrické rozvodní sítě 220V, který je vhodný pro bytové domy. Modemy s touto technologií pracují do vzdálenosti až 200 m (přenosová rychlost do 200 Mbps) a existují tzv. přemostění na propojení dvou fází, to znamená že můžete připojit i souseda, který bydlí ve vedlejší bráně v bloku. Zatím je však technologie vhodná pouze pro rozvody uvnitř bytového domu. Evropská unie financuje výzkumně – vývojový projekt na podporu tohoto způsobu propojení na internet PowerNet.
Verejné místa, kde je možné používat internet jsou internetové kavárny a ve světě běžně i knihovny. Přístupové body bývají i na veřejných místech – čekárně letišť, v některých vlacích, na náměstích větších měst.
Wi-Fi poskytuje bezdrátový přístup k počítačovým sítím a tedy se dá použít i na přístup k samotnému internetu. Hotspoty, které tento přístup umožňují se vyskytují na veřejných místech a je potřeba mít vlastní zařízení s Wi-Fi kartou. Tyto služby mohou být zadarmo pro každého, jen pro zákazníky nebo placené. Hotspot není omezen uzavřeným prostorem. Existují celé campusy a parky, dokonce celé čtvrti s přístupem.
V USA byl v roce 2004 schválen širokopásmový přístup s využitím silových vedení například ostrým protestem z komunity amatérského rádia. Problém modulace nadzemního vysokonapěťového vedení spočívá v tom, že celá linka se chová jako obrovská anténa a úplně blokuje dlhovlnné rádiové frekvence používané amatéry, námořníky a jinými.
Krajin, kde je internet komoditou používanou většinou občanů jsou Island, Švédsko, Austrálie, Dánsko, Spojené státy, Kanada, Spojené království, Holandsko, Japonsko, Kórejská republika a Norsko. V poslední dekádě 20. století rychle vzrostl počet uživatelů internetu, i když se tento vývoj po roce 2000 o něco zpomalil. Fáze rychlého růstu v průmyslových zemích končí tím, že se tyto technologie nasazují běžně, ale růst pokračuje v Afře, latinské Americe, Karibiku, na středním východě a na Slovensku.
Přístup k internetu je nerovnoměrně rozdělený mezi nízko a vysokorychlostné připojení. ADSL a jiné širokopásmové technologie jsou vzácné nebo neexistující ve většině rozvojových zemí a i ve vyspělých zemích mohou jejich penetraci omezit vysoké náklady a průměrný výkon (většina zemí východní Evropy a Spojené státy), zatímco nízké ceny a vysoký výkon lákají velké množství zákazníků (Škandinávie, Francie). I v rámci jedné země mohou existovat rozdíly mezi většími městy (která mají často více poskytovatelů širokopásmového přístupu) a ostatními oblastmi (kde často není širokopásmový přístup).
Šíření dostupnosti internetu je způsob, jak překlenout tzv. digitální bariéru (angl. digital divide).
