Legislativa a Kyotský protokol

Během posledních desetiletí se výrazně zvýšila celková spotřeba energie: v roce 1971 to bylo 97 milionů tun ropy ekvivalentu (toe) a v roce 2002 vzrostla spotřeba na 135,7 milionů toe, což znamená celkový nárůst cca 40%. Z těchto 135,7 milionů je 40 milionů tun určených pro občanský sektor (proti 30 milionům v roce 1971). Více než polovinu této spotřeby pokrývá zemní plyn. Uvedené fakta jasně zdůvodňují, proč se průmysl už téměř dvacet let v evropském měřítku snaží o vyvinutí a zavedení technologií, které sníží spotřebu energie, nutnou pro průmyslové aktivity i občanský život.

Tyto snahy jsou zaměřeny dvěma směry:

    •  na omezení plýtvání energií

    •  na zavedení technologií s efektivnější transformací energie

V oblasti úspor energií byla zavedena velmi početná opatření:

    •  více nebo méně jednoduchá zařízení, jako jsou termostatické ventily,

    •  sophisticovaná termoregulační zařízení, jako jsou klimatické regulátory nebo systémy PIO regulace,

    •  mnohem „pracnější“ řešení, jako je výměna starých okenních rámov, starých kotlů za kondenzační kotle, izolace stěn a podobně.

Nárůst efektivity okamžitě vyvolává otázku účinnosti. Při přeměně energie je termodynamická účinnost vyjádřena poměrem získané užitečné energie (práce) k množství přivedené energie. Jak je známo, účinnost lze vyjádřit jako absolutní hodnotu od 0 do 1, nebo v procentech. Konkrétně, pokud jde o tepelný zdroj, je tento parametr dán poměrem tepelného výkonu odovzdaného kotlem teplosraznému médiu a tepelným výkonem vyrobeným z dodaného objemu paliva.

V případě výtopné soustavy se efektivnost určitého konkrétního řešení stanovuje za určité časové období, počas kterého byla soustava v provozu, čiže za celý rok se bere v úvahu výtopné období.

Definice časového období, za které se bude dělat analýza, je tedy důležitým prvkem hodnocení: samozřejmě, že se to neomezuje jen na jednoduché zrátání počtu dní, počas kterých soustava pracovala. Jak je známo, jde o faktor, který závisí od klimatických podmínek v místě instalace výtopné soustavy, protože od nich závisí:

1. délka trvání výtopného období

2. spotřební křivka výtopné soustavy

U té poslední je potřeba si pamatovat, že spotřeba paliva se mění (a to významně) v závislosti na časovém období, tak i v závislosti na geografické lokalitě. Proto bylo vhodné zavést pojem spotřební křivka.

Dalším významným aspektem je uspořádání výtopné soustavy: z energetického hlediska lze práci soustavy popsat jako sled transformací, tedy přeměn určité formy energie na jinou. Je zřejmé, že přeměny, při kterých se plyn (nebo obecněji: palivo) mění na užitečné teplo, které slouží na ohřev určitého prostoru, nejsou energeticky „hermetické“.

Projektanti musí pomocí platných právních předpisů sledovat tyto cíle:

1. co nejvíce snížit potřebné množství energie

2. co nejvíce snížit ztráty

3. rekuperovat a opět vrátit do výtopné soustavy ztracenou energii

Z uvedeného vyplývá, že při navrhování výtopné soustavy se všechny tyto faktory musí brát v úvahu.

I analytické vyjádření relativní účinnosti bude složitější. Tento fakt zohledňují jak právní předpisy v oblasti energetických úspor, tak i technické normy.

Kjótský protokol

mezinárodní dohoda o snížení emisí

Historicky nejvýznamnějším krokem světové společnosti v oblasti úspor energie je Kjótský protokol. Bylo to doplnění Rámcové konference OSN v otázce změny klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change) a současně doplnění mezinárodní dohody o boji proti globálnímu oteplování. Byl podepsán na konferenci v Kjóte v prosinci 1997. Smlouva nabyla platnosti dne 16. února 2005, tři měsíce po jeho ratifikaci Ruskem 4. listopadu 2004.

Základní ustanovení

Podle ustanovení protokolu, země, které se rozhodly pro jeho ratifikaci, se zavazují, že do roku 2012 sníží své emise (o alespoň 5% emisí z roku 1990) oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusného, HFC a PFC – skleníkové plyny. V případě nedostatku nebo přebytku emisí těchto plynů, se strany dohody zavázaly, že se zapojí do „obchodu“, zahrnujícího prodej nebo odkoupení kvóty od jiných zemí. Pokud ustanovení Kjótského protokolu budou realizována v plném rozsahu, tak se očekává snížení průměrné globální teploty v rozmezí od 0,02 °C až 0,28 °C do roku 2050. Kjótský protokol je právně závazná dohoda, podle které jsou průmyslové země povinné snížit celkové emise skleníkových plynů o 5,2% do roku 2012 v porovnání s rokem 1990. Je třeba poznamenat, že vzhledem k už předtím očekávané úrovni snížení emisí skleníkových plynů je plánovaná úroveň až 29%. Jednotlivé stupně snížení jsou od 8% pro Evropskou unii, 7% pro Spojené státy, 6% pro Japonsko, 0% pro Rusko a případné zvýšení Austrálie o 8% a 10% na Islandu. Kjótský protokol taktéž doplňuje ustanovení Rámcové konference OSN v otázce změny klimatu, která byla přijata předtím na Summitu Země v Riu de Janeiro v roce 1992. To znamená, že určitá právní omezení mohou změnit jen ty země, které už ratifikovali výše uvedený protokol. V příloze č. 1 UNFCCC jsou vyměněny většinou vysoko rozvinuté země světa, které nesou morální zodpovědnost za současnou situaci.

Protokol také opět potvrzuje zásadu, že rozvinuté země jsou povinné podporovat technologický rozvoj nejmenších rozvinutých zemí a studie a projekty týkající se studie klimatu, orientované hlavně na rozvoj alternativních zdrojů energie, jako je vítr, sluneční nebo jaderná energie. Takové proekologické investice v chudších zemích jsou příznivé pro vysoko rozvinuté země, protože umožňují získat právo na další emise skleníkových plynů.

Nedodržení povinností

Země, které po roce 2012 budou nadále produkovač větší množství skleníkových plynů, než by mohly podle limitů, budou muset plnit své povinnosti v následujícím období s tím, že jejich povolené kvóty emisí budou sníženy o 30%.